Prohlášení mimořádného zasedání 33. konventu ústeckého seniorátu

 

Synodu, synodní radě a sborům ČCE.

Konvent ústeckého seniorátu zve tímto prohlášením povšechnou církev k dalšímu rozhovoru o základních premisách Cesty ČCE k samofinancování.

Vědomí sounáležitosti

 Naše presbyterní zřízení moudře vyvažuje volnost ke tvořivému dílu, ve které si sbory mohou rozhodovat samy mnoho záležitostí s ohledem na své místní prostředí, složení členů i místně převažující zbožnost. A na druhé straně zdůrazňuje vědomí sounáležitosti s celou církví, které se výrazně projevuje v tom, že kazatel sboru je

zaměstnancem celé církve a celá církev jej také platí. Každý obětavý člen církve tak zároveň přispívá na plat každému kazateli církve, a i proto se tak může cítit doma v každém sboru církve. A zároveň každý člen církve přijímá službu kazatele, na jehož plat přispívají všechny ostatní sbory. Každý je tak dárcem i dlužníkem, jeden úd slouží druhému.

Základní premisu Modelů cesty k samofinancování vnímáme jako odlišnou od tohoto zřízení. Chápeme ji takto: Každý sbor nese náklady na svého kazatele. Na základě této premisy hrozí nebezpečí posunu církve ke kongregačnímu zřízení. Kde žádný sbor nemá komu být vděčen za své trvání, než sám sobě. Silný důraz na

ekonomické uvažování může u sborů vést až k pokušení ušetřit na celocírkevní „režii“ a přejít k přímému financování „svého“ kazatele podle vlastních představ a možností, tedy k oddělení od celku církve.

 

Vliv na pastorační a kazatelskou práci

Oslabuje se tím zřetelně i vědomí kazatelů, že jsou povoláni celou církví. V presbyterním zřízení za sebou cítí kazatel podporu obecné církve. I ve chvílích, kdy dojde k neshodám se sborem, mu toto vědomí povolání dodává důstojnosti a základní důvěry k církvi, díky níž se nemusí cítit zatlačen do kouta, do obranné pozice a může tak řešit neshody a nedorozumění s větší velkorysostí a otevřeností.

Hůře chráněna je i svoboda kázání slova Božího. Kazatel je ve větším pokušení brát ve svém kazatelském i pastýřském úkolu ohledy na bohaté mecenáše sboru, na kterých může záviset trvání jeho kazatelského místa. Podobným situacím již církev čelila v potolerančních dobách. Hrozí i sklon finanční otázky příliš zdůrazňovat v kázaném slovu a v pastoraci, jak se mnohdy již děje v prostředí letničních církví.

 

Vliv na misijní a diakonické poslání církve

Zcela přímá souvislost ekonomického složení sboru s jeho soběstačností svádí k většímu misijnímu či pastoračnímu zaměření na movitější část společnosti. Ztrácí se vědomí „volných rukou“, které má sbor, nesený celkem církve, k tomu, aby se misijně a pastoračně věnoval především těm nejchudším. To opět již nyní nezřídka sledujeme v prostředí letničních církví a v neblahé teologii prosperity.

Úpadek misijního a diakonického rozměru církve popíšeme na příkladu našeho seniorátu. I při přijetí nejmírnějšího z modelů Cesty k samofnancování je časem reálná možnost, že stávajících čtrnáct sborů seniorátu uživí pouhé tři kazatele. Sbory navíc nejsou stejně ekonomicky silné a chudší sbory se budou muset sdružit do větších celků než silnější. Územní velikost a tedy i dopravní obslužnost těchto sousboří bude tedy velmi nestejnoměrná. V některých oblastech nebude možná kazatel přítomen dvě ze tří nedělí. Lze čekat pokles zájmu o slabě zajištěné sborové dění - to ovšem povede i k dalšímu poklesu obětavosti. Nízká investice do malých sborů bude mít nízkou návratnost.

Nelze tak očekávat, že sloučení sborů vyústí v prostý součet jejich stávajících příjmů. Příjmy spíše poklesnou a ze dvou sborů chudých vznikne sbor dále soustavně chudnoucí. Ústecký seniorát tak mùže za tři desítky let zcela zmizet z mapy. A církev zůstane bez výchozích bodů a stávající sítě mezilidských vztahů, na kterých by mohla stavět. V našem regionu, který je „bohatý“ na lidi potřebné útěchy evangelia a pastoračního zájmu, pak bude časem nucena znovu budovat své výchozí body „na zelené louce“, pokud bude mít vůbec síly se regionu věnovat.

 

Naše stanovisko

Místo premisy „Každý sbor nese náklady na svého kazatele“, kterou považujeme v podstatě za kongregační, navrhujeme jako základ modelů cesty církve k samofinancování premisu „Celá církev společně nese náklady na všechny své duchovní“, kterou považujeme za presbyterně-synodní.

Při tomto základním stanovisku plně uznáváme praktickou nutnost zachovat pro sbory jistou paušální část odvodu jako hrubé měřítko jejich obsaditelnosti. Odmítáme však, aby financování kazatelů bylo postaveno POUZE na této, pro všechny sbory bez ohledu na jejich situaci stejné, paušální částce.

Tímto prohlášením zveme církev k rozhovoru o základních premisách. Konkrétní návrhy řešení projednává konvent odděleně a nejsou přímou součástí tohoto prohlášení. Prosíme správní orgány i shromáždění povšechného sboru, senioráty i jednotlivé sbory, aby naši výzvu k dalšímu rozhovoru přijali a věnovali laskavou pozornost našemu stanovisku.

 

Prohlášení bylo jednomyslně přijato mimořádným zasedáním 33. konventu dne 29. března 2014 v Litoměřicích.

Za správnost odpovídá

Tomáš Pavelka, předseda konventu

 


autor: jan kupka